1. Když je spolu potkám venku, obvykle se vedou za ruce.
Přistěhovali se k nám do domu před rokem. On je takový drobný mužíček, sotva 60 kilo, ona je ještě drobnější. Z pohledu zezadu byste řekli, že je to divně oblečená dvanáctiletá holčička. Paní má ruský přízvuk a je velmi tichá, taková šedá myška. Pán je naopak jak „na pérko“; upovídaný, na potkání dělá vtípky, k ženám je přehnaně galantní, všechno ví a všude byl – je to taková vtipná figurka. Jenže bohužel jen na první pohled.
Když je spolu potkám venku, obvykle se vedou za ruce. Na mě to ale spíš působí dojmem, jakoby táta vedl malé dítě, už z toho jak jde on a jak ona je cítit, kdo doma velí a kdo poslouchá. Až potud by nešlo o nic zas až tak neobvyklého, lidé žijí různě, a když jim to vyhovuje… Jenže „mužíček“ své ženě vládne velmi tvrdou rukou. Slýcháme to v domě snad ob den, hlavně my s přítelem. Bydlíme hned za zdí a musím říct, že jsem nikdy netušila, jak strašné a deprimující je slyšet dopadající rány a pravidelně poslouchat usedavý pláč. S přítelem jsme se snažili paní pomoci, ale i v pomoci můžete jít jen tak daleko, kam vás ten druhý pustí.
Jak se vyvíjel Adriany příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou pátou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Jsem horká hlava, začala jsem bušit na stěnu a křičet „Nech ji, ty hajzle!“
Když jsme poprvé s přítelem slyšeli její srdcervoucí: „Omlouvám se, prosím, prosím, už toho nech. Já už to nikdy neudělám.“, koukali jsme jeden na druhého, co máme dělat. Ani jeden z nás se s partnerským násilím nikdy nesetkal. Přítel se do toho nechtěl plést, ale já jsem horká hlava, a tak jsem začala bušit na stěnu a křičet: „Nech ji, ty hajzle!“. Za chvíli bylo ticho. V noci jsem se probudila a šla jsem se do koupelny napít. V našem domě se v koupelnách nese každý zvuk až k sousedům, zvláště v noci je slyšet i spláchnutí záchodu, i puštění vody. Byly dvě ráno a já slyšela, jak sousedka v koupelně usedavě pláče a cosi dokola šeptá. Bylo mi jí strašně líto.
Po dvou dnech jsem dvojici potkala v obchodě, oba dělali jako by nic. Paní se křečovitě usmála, „panáček“ se mě jal vesele informovat o plesnivé zelenině a zlevněném másle. Měla jsem chuť ho praštit chlebem po hlavě. Když domluvil, objal majetnicky svou ženu kolem ramen a teatrálně si ji odváděl k pokladně. Šla jak na popravu. Doma jsem vše vyprávěla příteli. Slíbil mi, že když ještě někdy uslyšíme, jak soused ženu bije, půjde na sousedy zazvonit a promluvit s „mužíčkem“, nebo rovnou zavolá policii.
Pokračování 3 / 4
3. Oba dělají, že se nic neděje!
Vše se samozřejmě opakovalo. Mnohokrát a v mnoha podobách s velmi pestrou škálou intenzity. Přítel u sousedů několikrát klepal – nikdo mu neotevřel, několikrát volal policii, ti ale obvykle po zevrubném popisu situace odmítli přijet. Přijeli jen jednou, a to když telefon zvedla policistka. Sousedům domluvili a paní se zeptali, zda je vše v pořádku (slyšela jsem to přes dveře). Ta samozřejmě skoro odpřísáhla, že je vše takřka dokonalé a policisté zase odjeli. Prý víc dělat nemohou, řekli mi pak ještě několikrát do telefonu – tedy dokud se něco nestane nebo nezavolá přímo paní a nenahlásí fyzické napadení.
Když jsme se pak se sousedy po těchto nočních incidentech potkali, vždy oba (!) dělají, že se nic neděje – jako by tomu mohl někdo uvěřit! Pán hraje divadélko, paní mlčí a kouká do země. A já si v té chvíli představuji, jak pláče v noci v koupelně a rusky či ukrajinsky špitá jakési motlitby. Musím říct, že jsem nikdy v životě nezažila takovou bezmoc!
Pokračování 4 / 4
4. Snad nikdy jsem neviděla tak vyhaslé oči a neslyšela tak rezignovaný hlas
Pochopitelně jsem se snažila s paní mluvit, není lehké ji ale zastihnout bez manžela. On si ji venku vodí jako pejska a ona ho jako pejsek poslouchá. Asi třikrát za celou dobu jsem ji potkala samotnou, vždy jsem se jí taktně snažila nabídnout pomoc – dala jsem jí kontakt na DONA linku, nabídla mé svědectví na policii o tom, co se u nich děje, nabízela jsem jí i to, že může v nejhorším utéct k nám. „Ne, ne, to nic není, nic se neděje. Já mám psychické problémy a často pláču. Ale léčím se. Bude to lepší, uvidíte.“ řekla mi ta maličká dáma při posledním rozhovoru. Myslela jsem, že s ní zatřepu, aby se probrala.
Neumíte si představit tu šílenou bezmoc, když proti vám stojí droboučká padesátnice se žlutou modřinou na bradě a tichým hlasem špitá, že se snaží napravit. Snad nikdy jsem neviděla tak vyhaslé oči a neslyšela tak rezignovaný hlas. Nejradši bych si ji v té chvíli hodila na záda a odnesla domů. Bojím se, jak tohle všechno dopadne, pokud v sobě ona paní nenajde jiskřičku síly něco změnit.