Jana vyrůstala jako jedináček. I když jí okolí často závidělo, nyní teprve poznává, jak velký dopad na ni dětství bez sourozenců mělo…
Když jsem byla dítě, setkávala jsem se v podstatě pouze se dvěma reakcemi na to, že nemám žádného sourozence. Většina dětí mi nezřízeně záviděla, že se o dárky, sladkosti či pozornost rodičů a okolí nemusím dělit s někým dalším, a dost často jsem slýchala, že jsem rozmazlený jedináček, který má, na co si vzpomene. Na základní škole mě kvůli tomu docela šikanovali. Nikdo si neuvědomoval, že být jedináčkem vlastně žádná výhra není a že bych se raději dělila o dárky a sladkosti, hlavně mít po boku parťáka, který mi zůstane na celý život.
V dětství jsem totiž často bývala sama. Každá dovolená, návštěva u rodinných přátel nebo výlet pro mě byly spíš utrpením než radostí. Rodiče si mě pořídili v pozdějším věku, a tak jejich přátelé měli děti o pár let starší, než jsem já, a ty neměly zájem starat se o „rozmazlené“ děcko. Musela jsem si tedy vystačit sama. Zpětně uznávám, že rozmazlená jsem asi trochu byla, protože jsem odmala byla „tatínkova holčička“ a když jsem si o něco řekla jemu, většinou jsem to dříve nebo později dostala. Jakmile mě ale ve škole začali šikanovat, snažila jsem se všech znaků jedináčka zbavit. A že to byl boj! Řekla bych, že nakonec celkem úspěšný, ale to jsem ještě netušila, jak moc mě osamělé dětství vlastně ovlivnilo.
Tyto věci se začaly projevovat až v dospělosti. Když jsem se například dostala na vysokou školu a byla mi přidělena kolej, vydržela jsem s dalšími dvěma spolubydlícími na pokoji pouhý měsíc. Prostě jsem nemohla ustát ten naprostý nedostatek soukromí, na který jsem byla odmalička zvyklá, a tak jsem se přestěhovala do sdíleného bytu, kde jsem měla vlastní pokoj. Platila jsem jednou tolik, ale raději jsem běhala po brigádách, abych si našim nemusela říkat o peníze navíc, a měla svůj klid. Se spolubydlícími jsem vycházela víceméně v pohodě, a to i v dalších bytech. Kdykoliv jsem totiž měla možnost zavřít se do svého pokoje a nekomunikovat, když jsem se na to necítila. Úklid společných prostor a takové ty věci, které ke spolubydlení patří, naštěstí vždy fungovaly, takže ani oni mi nelezli příliš na nervy.
Problém ovšem nastal, když jsem si našla svoji první lásku a rozhodli jsme se k sobě nastěhovat. I když jsem ho milovala, po krátké době mi začal lézt na nervy, a to ani nemusel nic dělat. Měla jsem pocit, že jsem přišla o svoje soukromí, že si najednou doma nemůžu dělat, co chci a kdy chci, a že veškerý svůj program musím nějakým způsobem sladit s programem mého přítele. Říkala jsem si, že ho možná nemiluji dostatečně, když mi takové věci vadí, a tak jsem se s ním raději rozešla.
Jenže situace se opakovala s dalším partnerem. A pak s dalším. Nebudu to prodlužovat, vystřídala jsem jich několik a vždy to bylo stejné. Prostě nesnesu žít s někým v jedné domácnosti. Přitom roky mi utíkají a já už bych docela toužila po dítěti. Mám přítele, kterého velmi miluji, plánujeme společnou budoucnost, dokonce i o dětech už jsme se bavili, jen spolu ještě nebydlíme. On by si to přál, jenže já ten moment oddaluji, jak se dá. Bojím se, že náš vztah by pak skončil stejně rychle jako ty předchozí. A také si říkám, když vedle sebe nesnesu muže, kterého miluji, jak to zvládnu s dítětem, kterého se tak snadno nezbavím?