Milena svého muže opravdu milovala a snažila se mu pomoct, aby se dostal z psychických problémů, kterými trpěl. Místo, aby jí byl vděčný, našel si na terapii milenku…
Se svým mužem jsem se seznámila na vysoké škole. Byla to láska jako trám. Vzhledem k tomu, že jsme oba byli zajedno v tom, že už nikoho jiného nechceme, brzy po dokončení studií jsme se vzali. Narodily se nám dvě děti, měli jsme se pořád rádi, ale něco začalo záhadně skřípat.
Můj muž měl náhlé výkyvy nálad. Nejdřív jsem to připisovala velkému stresu, kterému byl neustále vystavovaný v práci. Jenomže se to hrozně zhoršovalo. Byly dny, kdy se ploužil jak stín a téměř nekomunikoval. Pak ale z ničeho nic ožil a byl doslova nastřelený. To bylo mnohdy horší, než když nemluvil a byl uzavřený.
Situace se neustále zhoršovala a já se svěřila kamarádce. Ta mne přivedla na to, že můj muž možná trpí maniodepresivní poruchou. Strašně jsem se bála s tím doma vyrukovat, ale už to bylo neudržitelné. Když jsem za manželem přišla a poprosila ho o vážný rozhovor, kupodivu vypadal, jako by se mu ulevilo a souhlasil. Řekla jsem mu o svém podezření a on se k tomu postavil statečně. Řekl mi, že se co nejdříve objedná k psychiatrovi a začne se sebou něco dělat.
Jak řekl, tak udělal. Opravdu si zařídil konzultaci a bohužel se podezření, které jsme měli, potvrdilo. Bylo nutné, aby docházel na terapie a začal užívat léky. Děti chodily kolem táty po špičkách, já jsem se snažila být vstřícná, chápající a tolerantní, ale občas jsem byla naprosto vyčerpaná. I mně se zhoršoval psychický stav a obávala jsem se čím dál víc toho, že to nezvládnu a sesypu se.
I já jsem začala chodit na terapie a pokoušela se najít způsob, jak se nezbláznit, najít sílu normálně fungovat a hlavně ušetřit děti toho, že bude doma permanentní napětí a dusno. Abych řekla pravdu, moc to nezabíralo.
Tohle všechno trvalo několik let. Jednoho dne se ale všechno zlomilo. Manžel mě požádal o „vážný rozhovor“. Zatrnulo mi, protože takové věci u nás na denním pořádku rozhodně nebyly. A můj instinkt se nemýlil. Můj muž mi oznámil, že se zamiloval. Že na psychiatrii, kde se léčí, potkal ženu s podobnými problémy, jako má on, a že s ní cítí takové souznění, jako jsme spolu my dva nikdy neměli. Řekl, že odchází od rodiny, ať mu odpustím a pokusím se ho pochopit.
Vlastně se mi to špatně přiznává, ale po prvotním šoku, pocitu křivdy a zrady, potom, co jsem si prošla očistcem obav, jak to sama zvládnu s dětmi a tak dále, po tom všem se mi ulevilo. Manžel odešel. Zájem o nás moc nejeví a já o něm nic nevím. Dnes, po dvou letech, už mě to vlastně ani moc nezajímá. Jen jsem překvapená tím, že někdo, s kým člověk prožil půlku svého života, pro vás najednou může být tak cizí.
